Jak vesmír začal
Nikdo u toho nebyl a nikdy nebude. Všechno se to dopočítalo pozpátku, z věcí, které se dají měřit ještě dnes.
Jedna věc, které se nejdřív odnauč: nebyl to výbuch
Skoro každý si představí totéž. Tečku uprostřed prázdné černi. Ta bouchne a kousky vyletí do prostoru kolem ní. Na tom obrázku je špatně každá část.
Žádná tečka se v prostoru nenacházela, protože kolem ní nebyl žádný prostor, ve kterém by se mohla nacházet. Nebyl žádný střed a není žádný ani teď. Nic nikam nevyletělo. Stalo se to, že se prostor všude začal zvětšovat — a zvětšuje se od té doby dál.
Velký třesk tedy nenastal na nějakém vzdáleném místě, na které by šlo ukázat. Nastal tady. Nastal v pokoji, ve kterém sedíš, a úplně stejně v každém jiném pokoji na světě, a to všude ve stejnou chvíli. Nastal všude.
Zlatá tečka vpravo není nijak zvláštní. Je to prostě ta, na které náhodou stojíme. Všechno od ní utíká, a čím dál to je, tím rychleji. A teď se postav na kteroukoli jinou tečku a překresli šipky. Dostaneš stejný obrázek. Každá tečka může se stejným právem tvrdit, že je ta, od které ostatní prchají — a žádná z nich není střed.
Důkaz 1 — všechno se od sebe vzdaluje: pusť to pozpátku
Světlo vzdálené galaxie k nám dorazí natažené dočervena, a čím je galaxie dál, tím je natažené víc: prostor se po celou dobu, kdy bylo světlo na cestě, rozpínal. Jak se to měří, je na stránce o rozměrech vesmíru.
Pusť to opačným směrem. Když se věci od sebe vzdalují, tak včera byly blíž u sebe a před 1 miliardou let ještě blíž. Zmáčkni plyn a zahřeje se — to ucítíš na pumpičce od kola. Takže čím dál zpátky jdeš, tím je to hustší a teplejší. Pokračuj a dojdeš k okamžiku před 13,79 miliardy let. Všechno, co je dnes rozprostřené po obloze, bylo namačkané u sebe a žhavější, než si dokážeš představit.
Méně, než by se zdálo. Skoro 20 let existoval vážný soupeř, myšlenka zvaná ustálený stav. Rozpínání brala jako danou věc, a přesto neměla vůbec žádný začátek. Její odpověď zněla, že jak se prostor rozpíná, potichu se objevuje trocha nové hmoty. Přesně tolik, aby pohled navěky vypadal stejně. Rozpínající se vesmír bez začátku je vnitřně bezrozporná představa, které se dá věřit. A chytří lidé jí věřili. Takže rozpínání samo o sobě začátek nedokazuje. Říká ti jen, že věci bývaly blíž u sebe.
A ta první odpověď se hrubě mýlila
Když se rozpínání přehraje pozpátku, vyjde stáří. S prvními měřeními rozpínání, Lemaîtrovým z roku 1927 a Hubbleovým z roku 1929, vyšly asi 2 miliardy let. To byla ostuda. Už tehdy se přitom podle radioaktivity hornin vědělo, že samotná Země je starší. Vesmír vypadal mladší než země pod nohama. Trvalo dalších 20 až 30 let lepšího měření vzdáleností, než se ta chyba našla: naměřené vzdálenosti galaxií vycházely mnohem menší, než ve skutečnosti jsou. Stáří pak rostlo a nakonec se ustálilo na tom, co dnes považujeme za správné, tedy 13,79 miliardy let.
Důkaz 2 — celá obloha září: reliktní záření
V roce 1964 zkoušeli dva radioastronomové, Arno Penzias a Robert Wilson, v New Jersey velmi citlivou rádiovou anténu. Nemohli se zbavit slabého syčení. Zkontrolovali kabeláž. Namířili anténu jinam a syčení bylo stejné. Počkali si na jiné roční období, pro případ, že by šlo o něco na obloze, a syčení bylo stejné. Našli v anténě hnízdící holuby, vystěhovali je a uklidili po nich trus. Syčení zůstalo přesně tam, kde bylo.
Nebyla to porucha. To syčení je skutečné. Přichází stejně ze všech stran a je to nejstarší světlo, jaké kdy kdo uvidí.
Co to je
Prvních pár set tisíc let byl vesmír příliš horký na to, aby si atomy udržely svoje elektrony. Volné elektrony světlo rozhazují sem a tam, takže celý vesmír byl svítící mlha. Ne tma — jen přes ni nebylo vidět, stejně jako není vidět skrz mrak ani za bílého dne.
Pak vychladl asi na 3 000 kelvinů, 2 700 °C. To už je dost chladno na to, aby si atomy chytily svoje elektrony a udržely je. Mlha se rozplynula — všude, a během poměrně krátké doby. Všechno to světlo, které se do té doby odráželo, se najednou nemělo od čeho odrazit. Vyletělo volně. Letí od té doby dál a část z něj sem dopadá právě teď.
Světlo odcházelo jako prudká oranžovobílá zář. Natáhni vlnu asi 1 100krát a přestane to být světlo, které vidíš. Stane se z toho mikrovlna — a obloha plná mikrovln je studená obloha. Tahle má 2,725 stupně nad absolutní nulou, tedy nad nejnižší teplotou, jaká vůbec může být. To číslo není samostatný objev. Je to přesně to, co vyjde, když vezmeš zář té mlhy a natáhneš ji o tolik, o kolik se vesmír rozepnul.
S tímhle důkazem se polemizuje mnohem hůř. Zář přesně tohohle druhu přichází stejně ze všech stran. A to je velmi těžké vyrobit jakkoli jinak než horkou hustou minulostí, která vychladla. Ustálený stav ji neměl jak vyrobit, a právě to ho pohřbilo — ne debata, ale syčení v anténě.
Ale všimni si, co tenhle důkaz udělat nedokáže. Skrz mlhu se vidět nedá, a tohle je ta mlha. Reliktní záření je zeď. Žádný dalekohled, který kdy byl nebo bude postaven, neuvidí světlo z doby před ním. Předtím žádné volně letící světlo nebylo. Všechno starší se musí dopočítat jinak.
Stará analogová televize naladěná mezi kanály ukazovala obrazovku plnou zrnění. A malá část toho zrnění — zhruba procento — byla právě tahle zář. Nejstarší světlo, jaké existuje, se objevuje jako šum v obýváku.
Důkaz 3 — recept se nikdy nemění: 3 díly vodíku, jeden díl helia
Vezmi obyčejnou hmotu kdekoli a zvaž, z čeho je. Slunce. Galaxii tak daleko, že její světlo je staré miliardy let. Mrak plynu, ze kterého ještě nikdy nevznikla hvězda. Vyjdou ti asi tři čtvrtiny vodíku a jedna čtvrtina helia a všeho ostatního jen nepatrná stopa. Skoro přesně stejně, všude, kde se kdo podíval.
To je divné. Hvězdy vyrábějí helium z vodíku. Takže by se dalo čekat, že se ten poměr bude místo od místa lišit podle toho, kolik hvězd tam už vzniklo. Trochu se liší. Ten rozdíl je ale malý a prozrazují to 2 věci. Všechny hvězdy, které kdy svítily, nedokážou vysvětlit víc než pár procent. A ty úplně nejstarší hvězdy — vzniklé z nejméně přepracovaného plynu, jaký kde je — začínaly život rovnou asi s 24 % helia.
Takže skoro všechno helium vzniklo dřív, než byly nějaké hvězdy. K dispozici je jediný okamžik: prvních pár minut, kdy byl celý vesmír tak horký, jako je dnes nitro hvězdy. Vodík se všude naráz slučoval na helium. Pak rozpínání všechno ochladilo pod teplotu, kterou slučování potřebuje. Asi po 20 minutách to nadobro přestalo. Poměry jsou od té doby dané.
Horké, husté první minuty. A protože přesný recept velmi citlivě závisí na tom, jak hustý tehdy vesmír byl, i docela přesné měření té hustoty. Je to nejostřejší z těch 3 důkazů. Navíc předpovídá, kolik by mělo být pár vzácnějších přísad. Deuterium, těžký vodík, souhlasí s předpovědí na chlup.
Co ti říct neumí, je cokoli o tom, co bylo před těmi minutami nebo co se dělo potom. Samo o sobě je to momentka 20 minut.
Ten kousek, který nesedí
Tentýž výpočet předpovídá, kolik má být lithia. Množství, které se ve starých hvězdách naměří, je asi třetina toho, co výpočet předpovídá. Nikdo to nevyřešil. Je to otevřené už desítky let. Nestačí to na to, aby se ten obraz převrátil — vodík, helium i deuterium sedí — ale přehlížet se to taky nedá.
Proč tři: žádný z nich sám o sobě nestačí
Každý ten důkaz, vzatý sám, nechává otevřené dveře. Zavírá je až jejich překryv.
A tohle tady znamená „víme“. Ne jistota a ne konečný verdikt. Jedno vysvětlení, které přežilo, a hřbitov jiných, z nichž každé pohořelo aspoň na jednom z těch tří. Kdyby se zítra objevilo čtvrté měření, které by tenhle obraz nedokázal pojmout, musel by ten obraz padnout. A všichni v oboru to vědí.
Kam až ta jistota doopravdy sahá: a kde končí
Ty 3 důkazy nahoře nesahají všechny stejně daleko zpátky.
- Zhruba od 380 000 let — viděno. Reliktní záření je fotografie té chvíle. Po ní přichází úsek, do kterého zatím nikdo nedohlédl, až k prvním hvězdám; od nich dál je to všechno na obloze.
- Zhruba od jedné sekundy do 20 minut — neviděno, ale ověřeno. Poměr vodíku a helia je předpověď toho, jaké ty minuty musely být, a sedí.
- Před jednou sekundou — spočítáno na papíře, fyzikou ověřenou v urychlovačích, ale nepozorováno. Čím dál zpátky, tím jistota klesá.
- Úplně první zlomek sekundy — vůbec neznámý. Hlavním kandidátem je myšlenka zvaná inflace, podle které se prostor na samém začátku velmi rychle obrovsky roztáhl. Vysvětluje několik věcí, které se bez ní vysvětlují těžko, a bere se vážně. Ale rozhodnuto to není a není to důkaz v tom smyslu, v jakém jsou důkazem ty 3 výše.
Co nikdo neví
- Co bylo předtím. Ta otázka nemusí mít odpověď. Jestli tehdy začal samotný čas, pak ptát se, co bylo předtím, může být jako ptát se, co je severně od severního pólu. Správně utvořená věta, která na nic neukazuje. Nebo čas mohl běžet i předtím a my tam prostě nevidíme. Obě možnosti jsou ve hře a ani jednu dnes nejde ověřit.
- Proč vůbec něco začalo. Nikdo neumí vysvětlit, proč vůbec nějaký vesmír je, a ne nic.
- Proč vůbec něco zbylo. Raný vesmír měl vyrobit hmotu a antihmotu ve stejném množství. Stejná množství by se navzájem zničila a zbyl by vesmír ze světla a bez věcí. Něco hmotu zvýhodnilo, o chlup. Nikdo neví co.
- Z čeho je většina toho všeho. Všechno výše popsané je obyčejná hmota, jen malá část toho, co tam venku je. Zbytek tvoří temná hmota a temná energie. Obojí je jméno pro něco změřeného, ale nepochopeného.
- Jak rychle se rozpíná. 2 dobré způsoby, jak to změřit, se liší asi o 8 procent. Už léta se odmítají sblížit. Viz předpoklady na stránce o rozměrech vesmíru. Tohle je Hubbleovo napětí a je to dnes jeden z nejzajímavějších otevřených problémů oboru.
Potřebuješ balonek a fixu. Trochu ho nafoukni, nakresli na něj asi 8 teček a od jedné z nich změř vzdálenost k jedné blízké a k jedné vzdálené. Pak ho nafoukni úplně, změř to znovu a nakonec se na balonek podívej z docela jiné tečky. Stránka o rozměrech vesmíru dělá totéž se světlem, s čarami nakreslenými na gumičce.
Tak která tečka je ten opravdový střed? Žádná. Na tom povrchu není bod, od kterého by se cokoli rozrostlo — celý povrch se prostě zvětšil.
Modelem je povrch balonku, ne balonek. Vzduch uvnitř a pokoj venku nemají ve skutečném vesmíru nic, co by jim odpovídalo.