Rozměry vesmíru
vesmír se rozpíná — a to rozpínání je nejdelší pravítko, jaké existuje
V dalekohledu je spirální galaxie, tehdy zvaná spirální mlhovina, jen slabá skvrnka světla. Na Lowellově hvězdárně ve Flagstaffu v Arizoně rozkládal Vesto Slipher to slabé světlo do duhy, do spekter. V roce 1912 ležely tmavé čáry v duze Andromedy trochu posunuté k fialovému konci: blížila se k nám, rychlostí asi 300 kilometrů za sekundu. Další oddíl ukazuje, co ty čáry jsou a proč jejich posun znamená rychlost.
Do roku 1917 změřil 25 spirál a skoro u všech to bylo naopak: jejich čáry se posunuly k červené, takže se vzdalovaly, některé rychlostí přes 1 000 kilometrů za sekundu. Nikdo nevěděl, jak daleko kterákoli z nich je, dokud nepřišly cefeidy, které našel Edwin Hubble (6. příčka).
Souvisí to, jak rychle se galaxie pohybuje, s tím, jak daleko je?
Pramen
V. M. Slipher, Lowell Observatory Bulletin 2 (1913), 56–57; Proceedings of the American Philosophical Society 56 (1917), 403–409.
Proč světlo z pohybujícího se zdroje mění barvu: 2 obrázky, v každém jedna věc k povšimnutí
Světlo je vlnění a délka vlny, od jednoho hřebene k dalšímu, určuje jeho barvu. Ze světla, které vidíme, má nejkratší vlny fialová, asi 400 nanometrů (nanometr je miliontina milimetru); nejdelší červená, asi 700. A každý chemický prvek zanechává ve hvězdném světle svou stopu: tmavé čáry, kde chladnější plyn ve vnějších vrstvách hvězdy pohlcuje přesně ty vlnové délky, které tentýž prvek vyzařuje, když žhne. Čáry každého prvku mají pevná místa: jasné proužky toho prvku, který září v laboratorní lampě, padnou přesně na vlnové délky jeho tmavých čar.
- zdroj
- hřebeny před ním
- hřebeny za ním
Mezi vysláním jednoho hřebene a dalšího se zdroj posune kousek dopředu, takže každý nový hřeben začíná blíž k tomu před ním. Před něčím, co se k tobě blíží, přicházejí hřebeny nahuštěné: vlny jsou kratší a každá čára se posune k fialové. Za něčím, co se vzdaluje, přicházejí roztažené: vlny jsou delší a každá čára se posune k červené. Údaj pod obrázkem ukazuje o kolik: při čtvrtině rychlosti vln jsou hřebeny vpředu o čtvrtinu blíž u sebe.
- tmavé čáry vápníku, vodíku, hořčíku a sodíku
- každá čára tam, kam se posunula
Vlny světla se šíří rychlostí asi 300 000 kilometrů za sekundu, takže pro světlo zní pravidlo z údaje pod obrázkem takto: o kolik se čára posune, jako podíl její vlastní vlnové délky, je rychlost jako podíl rychlosti světla:
To pravidlo poprvé vyslovil v roce 1842 Christian Doppler; slyšíš ho ve zvuku, když siréna projede kolem tebe a její tón klesne. Těch 300 kilometrů za sekundu, kterými se blíží Andromeda, je tisícina rychlosti světla, takže její čáry leží o tisícinu své vlnové délky blíž k fialové: čára vápníku, v laboratoři na 393,4 nanometru, přichází o 0,39 nanometru kratší.
Definice: rudý posuv. Jak daleko se čáry galaxie posunuly k červené, jako podíl jejich vlnové délky. Posun o jednu tisícinu je rudý posuv 0,001. U galaxií na této stránce je to rychlost vzdalování jako podíl rychlosti světla.
Otázka: odpověz na ni a máš metodu
Vezmi si tužku a papír. Nakresli sebe a 3 galaxie v různých vzdálenostech, každou se šipkou pro její rychlost, ty vzdálenější delší. Pak přemýšlej o otázce, než otevřeš nápovědu.
Dejme tomu, že graf níž ukáže, že se každá galaxie vzdaluje rychlostí úměrnou své vzdálenosti. Přetoč film pozpátku: jak dávno byly všechny pohromadě?
Nápověda 1
Auto, nebo galaxie, je 300 km daleko a vzdaluje se od tebe rychlostí 100 km za hodinu: jak dávno vyrazilo?
- ty
- galaxie, která se vzdaluje
- jak daleko je teď
- cesta zpátky
Nápověda 2
Zkus to pro 2 galaxie, jednu 2krát dál než druhou, a tedy 2krát rychlejší. Která vyrazila dřív?
- přímka z rohu
- 2 galaxie na ní
- vzdálenost a rychlost každé z nich
Tvůj nápad
Nápověda 3
Přetoč je všechny zpátky najednou. Rychlost je v kilometrech za sekundu: než budeš dělit, převeď na kilometry i vzdálenost.
- Hubbleovy galaxie
- každá přetočená zpátky k rohu
Vynes Hubbleovu tabulku: jeho 24 galaxií, jednu po druhé
Definice: megaparsek. Milion parseků (Mpc). Parsek je 206 265 vzdáleností Země–Slunce (5. příčka), asi 31 bilionů km, psáno 3,086 × 1013 km (1013 je jednička a za ní 13 nul), takže megaparsek je asi 3,26 milionu světelných let, neboli 3,086 × 1019 kilometrů.
V roce 1929 měl Hubble vzdálenosti 24 galaxií, kterým věřil, v megaparsecích. U nejbližších je měl z jejich cefeid, jako na 6. příčce; u dalších z jejich nejjasnějších hvězd, o kterých předpokládal, že jsou stejně jasné jako nejjasnější hvězdy v galaxiích s cefeidami; a u 4 v kupě v Panně ze vzdálenosti kupy. Ke každé měl rychlost, změřenou z jejích čar, většinou Slipherovu: jak rychle se vzdaluje od Slunce.
Vynášej je jednu po druhé: vodorovně, jak daleko; svisle, jak rychle se vzdaluje, a pod nulovou čarou těch pár, které se k nám blíží. Pak polož přímku (zelenou) z rohu, kde je vzdálenost i rychlost nula, ven přes ně, tam, kudy si myslíš, že vede. Čárkovaná svislice stojí u jednoho megaparseku: tam, kde ji tvoje přímka protne, odečteš rychlost galaxie vzdálené jeden megaparsek.
Proč by se k nám některé měly blížit? Každá galaxie se navíc pohybuje sama, přitahovaná svými sousedkami: Andromeda a naše Galaxie padají k sobě (co se stane, až se setkají, říká stránka jak velké jsou galaxie). Zblízka může tenhle vlastní pohyb převážit vzdalování; jestli i dál, ukáže tvůj graf.
Hubble dal Andromedu do vzdálenosti 0,275 megaparseku, asi 900 000 světelných let; odpověď stránky na 6. příčce byla 1,4 milionu světelných let a 6. příčka vysvětluje, proč se liší. Přepínač níže přenese tvůj vlastní výsledek z 6. příčky jako podíl výsledku stránky: pokud byla tvoje odpověď o 10 % větší než ta ze stránky, posune každou vzdálenost v jeho tabulce o 10 % dál.
- Hubbleovy galaxie
- nulová rychlost
- jeden megaparsek
- tvoje přímka
Hubbleova tabulka
| Galaxie | Vzdálenost, miliony parseků | Rychlost, km/s |
|---|---|---|
| Malé Magellanovo mračno | 0.032 | 170 |
| Velké Magellanovo mračno | 0.034 | 290 |
| NGC 6822 | 0.214 | −130 |
| NGC 598, galaxie v Trojúhelníku | 0.263 | −70 |
| NGC 221, M32 | 0.275 | −185 |
| NGC 224, galaxie v Andromedě | 0.275 | −220 |
| NGC 5457, galaxie Větrník | 0.45 | 200 |
| NGC 4736, M94 | 0.5 | 290 |
| NGC 5194, galaxie Vír | 0.5 | 270 |
| NGC 4449 | 0.63 | 200 |
| NGC 4214 | 0.8 | 300 |
| NGC 3031, Bodeova galaxie | 0.9 | −30 |
| NGC 3627, M66 | 0.9 | 650 |
| NGC 4826, galaxie Černé oko | 0.9 | 150 |
| NGC 5236, M83 | 0.9 | 500 |
| NGC 1068, M77 | 1.0 | 920 |
| NGC 5055, galaxie Slunečnice | 1.1 | 450 |
| NGC 7331 | 1.1 | 500 |
| NGC 4258, M106 | 1.4 | 500 |
| NGC 4151 | 1.7 | 960 |
| NGC 4382, M85 | 2.0 | 500 |
| NGC 4472, M49 | 2.0 | 850 |
| NGC 4486, M87 | 2.0 | 800 |
| NGC 4649, M60 | 2.0 | 1090 |
Pramen
E. Hubble, Proceedings of the National Academy of Sciences 15 (1929), 168–173, tabulka 1: rychlosti, jak je otiskl, než z nich odečetl vlastní pohyb Slunce kolem naší Galaxie. Andromeda je tam −220, z pozdějšího měření, ne Slipherových 300; dnešní měření se shodují se Slipherem. První 2 vzdálenosti jsou Shapleyho; poslední 4 galaxie jsou v kupě v Panně a mají přidělenou vzdálenost kupy.
Vypočítej to :vyplň, co umíš; prázdný krok nevadí
Zadání: jeden megaparsek je 3,086 × 1019 kilometrů (definice výše); jeden rok je 365,25 dne po 86 400 sekundách, 3,156 × 107 sekund; miliarda je 109.
| Krok | Co hledáš | Tvoje |
|---|---|---|
| 1 | K | km/s na Mpc |
| 2 | t
| s |
| 3 | roky
| mld. let |
Pramen
Kalkulačka se otevírá tlačítkem nahoře v tomhle oddílu nebo záložkou v rohu okna. V ní znamenají jména vedle kroků tvoje čísla, ^ umocňuje a velké číslo se dá napsat jako 7.28e16, což znamená 7,28 × 1016; pole ho přijme také.
Definice: Hubbleova konstanta. Sklon přímky: o kolik kilometrů za sekundu rychleji se galaxie vzdaluje za každý megaparsek, o který je dál. Píše se H₀, „há nula“: nula označuje její dnešní hodnotu, protože tempo se během dějin vesmíru měnilo (poslední tlačítko níže).
Ukaž, jak se to dělá
- Sklon: přímka z rohu, která nejlépe odpovídá Hubbleovým 24 galaxiím, dosáhne u jednoho megaparseku 424 km/s.
- Sekundy: galaxie jeden megaparsek daleko byla na stejném místě jako ta naše před 3,086 × 1019 ÷ 424 = 7,28 × 1016 sekundami. Galaxie dvakrát dál je dvakrát rychlejší, takže s námi byla ve stejném okamžiku — a to platí pro každou galaxii.
- Roky: 7,28 × 1016 ÷ 3,156 × 107 = 2,31 × 109, 2,3 miliardy let.
- červené světlo, zvětšené kolem jedné čáry vodíku: nahoře z lampy, dole z galaxie
- tmavá čára vodíku
- kam se posunula tmavá čára; a od rychlosti vodorovně k přímce z kroku 1 a dolů ke vzdálenosti
- svisle rychlost v km/s; vodorovně vzdálenost v megaparsecích
- přímka z kroku 1: 424 km/s na každý megaparsek
- galaxie
Pramen
Čísla jsou ze zadání, s jeho zdroji.
Porovnej to s tím, co máš napsané pod otázkou.
Podíl vzdálenosti a rychlosti je pro každou galaxii na přímce stejný, jedna lomeno sklonem, a právě tak dávno byly všechny pohromadě, pokud se vždycky pohybovaly rychlostmi, jakými se pohybují teď. Poslední tlačítko níže ukazuje, jak moc na tom záleží.
Obrať to a máš pravítko: změř, o kolik sklouzly čáry galaxie, a sklon ti dá její vzdálenost, i u galaxií příliš slabých na to, aby ukázaly jedinou hvězdu.
Hubbleova vlastní odpověď
Hubble našel zhruba lineární vztah mezi rychlostmi a vzdálenostmi
. Slunce je unášeno kolem naší Galaxie rychlostí několika set kilometrů za sekundu, takže kus toho pohybu je v každé rychlosti; nejdřív ho odečetl a přímka tím zestrměla: 465 kilometrů za sekundu na megaparsek pro galaxie jednotlivě; seskupené do devíti skupin daly 513; zaokrouhleně napsal 500. Vrať se ke svému grafu: teď, když máš v kroku 1 vlastní sklon, nakreslí tlačítko Hubbleova vlastní přímka, 500 jeho přímku vedle tvé. Při 500 byly galaxie všechny pohromadě asi před 2,0 miliardami let. Georges Lemaître našel tentýž vzorec už v roce 1927, z velké části z týchž rychlostí.
Pramen
E. Hubble, Proceedings of the National Academy of Sciences 15 (1929), 168–173 (465 a 513 na s. 170); G. Lemaître, Annales de la Société Scientifique de Bruxelles A47 (1927), 49–59.
Co od té doby posunulo stáří
2 miliardy let je méně, než je stará Země. Horniny se datují podle uranu v nich, který se pomalu mění na olovo tempem změřeným v laboratoři: čím víc olova je vedle uranu, tím je hornina starší. Do roku 1947 dal Arthur Holmes Zemi asi 3,35 miliardy let; už jeho kniha z roku 1913 uváděla horniny staré 1,6 miliardy let. V roce 1956 dal Clair Patterson Zemi 4,55 miliardy let podle olova v meteoritech, které vznikly zároveň s ní. Vesmír mladší než jeho vlastní planety znamená, že je někde chyba. První tlačítko níže je Hubbleovo vlastní; každé další je pozdější měření sklonu a posune s ním stáří; poslední je oprava jiného druhu. Zlatá značka je tvoje, z kroku 3.
- 1929, Hubbleovo vlastní. 500 kilometrů za sekundu na megaparsek: asi 2,0 miliardy let.
- 1931, Hubble a Humason. Milton Humason změřil rychlosti asi 40 slabších, vzdálenějších galaxií a opravené měřítko vzdáleností posunulo sklon na 560: asi 1,7 miliardy let. Vzorec platil i do mnohem větších vzdáleností; stáří se ještě zhoršilo.
- 1952, Baade. Oprava ze 6. příčky: každá galaxie je dvakrát dál, než říkalo Hubbleovo měřítko. Tytéž rychlosti při dvojnásobných vzdálenostech sklon zpoloviční, asi na 280, a stáří zdvojnásobí: asi 3,5 miliardy let.
- 1956, plyn považovaný za hvězdy. Ve vzdálenějších galaxiích se ukázalo, že mnohé z „nejjasnějších hvězd“, podle kterých Hubble měřil vzdálenosti, jsou zářící oblaka plynu, mnohem jasnější než kterákoli hvězda, takže ty galaxie byly ještě dál. Nový přehled rychlostí a vzdáleností galaxií, který sestavil Humason s Nicholasem Mayallem a Allanem Sandagem, stanovil sklon na 180: asi 5,4 miliardy let, o kousek víc, než je stará Země, které se toho roku dávalo 4,55.
- 1958, Sandage. Po novém měření, se skutečnými hvězdami oddělenými od plynu, vyšly blízké galaxie, které nastavovaly měřítko nejjasnějších hvězd, ještě dál: sklon asi 75,
s možnou nejistotou až dvojnásobnou
, a asi 13 miliard let. S rezervou víc, než je stará Země. - 2001, vesmírný dalekohled. Hubbleův vesmírný dalekohled změřil cefeidy v galaxiích daleko za Andromedou, jako na 6. příčce, a s jejich pomocí nastavil jasnost dalších měřidel, která dosáhnou dál, mezi nimi vybuchujících hvězd: 72, tedy 13,6 miliardy let.
- 2020, z raného vesmíru. Druhá cesta, úplně bez žebříku: ze slabé záře, která zbyla z horkého raného vesmíru, z reliktního záření (proč tu je, vysvětluje oddíl Co funguje a proč), které změřila družice Planck. Vlnky v té záři mají velikost, kterou určuje fyzika raného vesmíru; z toho, jak velké se zdají na obloze, vyjde sklon, pokud je dnešní standardní obraz vesmíru správný. 67,4, tedy 14,5 miliardy let při stálé rychlosti.
- 2022, ze žebříku. Cefeidy, jako na 6. příčce, a od nich dál vybuchující hvězdy jednoho druhu, v maximu skoro stejně jasné, když se vezme v úvahu, jak rychle která slábne: 73, tedy 13,4 miliardy let. Obě cesty se rozcházejí víc, než je nejistota kterékoli z nich, a nikdo zatím neví proč.
- Ne stálou rychlostí. Každé stáří výše předpokládá, že se galaxie vždycky pohybovaly rychlostmi, jakými se pohybují teď. Nepohybovaly: gravitace rozpínání zpočátku brzdila a posledních několik miliard let ho zrychluje něco, čemu se zatím nerozumí, takzvaná temná energie. Rychleji na začátku znamená, že bylo potřeba méně času: když se to propočítá s čísly raného vesmíru, klesne 14,5 miliardy let z roku 2020 při stálé rychlosti na 13,79.
- stáří podle měření do daného roku
- ostatní polohy
- tvoje
Pramen
Země: A. Holmes, The Age of the Earth (1913), a Nature 159 (1947), 127–128; C. Patterson, Geochimica et Cosmochimica Acta 10 (1956), 230–237. 1931: E. Hubble a M. L. Humason, Astrophysical Journal 74 (1931), 43–80, s. 76 (560). 1952: W. Baade, Transactions of the International Astronomical Union 8 (1954), 397, římské zasedání z roku 1952, sepsané v Publications of the Astronomical Society of the Pacific 68 (1956), 5. 1956: M. L. Humason, N. U. Mayall a A. R. Sandage, Astronomical Journal 61 (1956), 97–162 (180). 1958: A. Sandage, Astrophysical Journal 127 (1958), 513–526 (75). 2001: W. L. Freedman a kol., Astrophysical Journal 553 (2001), 47–72 (72). 2020: Planck Collaboration, Astronomy & Astrophysics 641 (2020), A6 (67,4; 13,79). 2022: A. G. Riess a kol., Astrophysical Journal Letters 934 (2022), L7 (73). Stáří: 3,086 × 1019 km ÷ sklon, v letech, jako v krocích 2 a 3.
Co funguje a proč: na čem metoda stojí a kde by mohla selhat
To stáří bylo nemožné, a právě to byla stopa. Byla chybná metoda, nebo měření?
Měření. Metoda obstála; žebřík pod ní měl uvolněné příčky. Hubbleovy vzdálenosti byly všechny příliš krátké, takže mu sklon vyšel mnohem strmější a stáří mnohem nižší. Selhaly 2 jeho předpoklady: že měřítko cefeid ze 6. příčky je správné a že nejjasnější hvězdy v každé galaxii jsou stejně jasné, což neplatí tam, kde „nejjasnější hvězdy“ jsou ve skutečnosti zářící oblaka plynu.
A dnes? 2 sklony, 67,4 a 73, pocházejí ze 2 různých metod: jeden ze záře raného vesmíru, druhý ze žebříku, který máš právě za sebou. Proč se rozcházejí, je otevřená otázka: může to být zase uvolněná příčka, nebo něco o vesmíru, na co zatím nikdo nepomyslel.
Přetoč to zpátky. Jestli bylo všechno blíž u sebe, bylo to také hustší a teplejší, tak jako se zahřívá vzduch stlačený v pumpičce na kolo; a horký hustý plyn září. Ta záře by tu měla být pořád, všude kolem nás, její světlo roztažené rozpínáním z oslnivé záře horkého plynu na slabý chlad mikrovln. Ralph Alpher a Robert Herman to spočítali v roce 1948 a v roce 1965 ji Arno Penzias a Robert Wilson našli rádiovou anténou v Bellových telefonních laboratořích: tutéž záři, ze které vychází těch 67,4 výše.
Později se posun galaxií pochopil jinak: jako vlny, které se roztáhly, protože se během jejich cesty rozpínal sám prostor (první předpoklad, níže). Při rychlostech na této stránce dají oba výklady stejné číslo. Jestli se sám prostor rozpíná, jsou galaxie jako rozinky v kynoucím bochníku: podívej se, jak se pohybují.
- bochník
- rozinky
- ta tvoje
- jak se každá pohybuje, při pohledu z té tvojí
⚑ Předpoklady, na kterých to stálo
- Rudý posuv pochází z rozpínání vesmíru, a ne z něčeho jiného. Padly i jiné návrhy — unavené světlo nebo podivná nová fyzika. Jenže obraz, který vychází z obecné teorie relativity, drží pohromadě. Proto skoro všichni přijímají rozpínání. Zpochybněno v roce 1929: Zwicky, níž.
- Kosmologický princip: vesmír vypadá stejně do všech stran a z každého místa v něm. Dejme tomu, že by byl hrudkovitý nebo měl význačné směry. Pak by byl Hubbleův zákon místní náhodou, ne pravidlem. To, co vidíme ve velkém měřítku, ukazuje, že tomu tak není.
- Sklon změřený poblíž je sklonem celého vesmíru, dnes i kdysi. Právě tady je teď vážný nevyřešený rozpor — Hubbleovo napětí. H₀ změřená místním žebříkem vzdáleností nesouhlasí s H₀ spočítanou z reliktního záření. Ty 2 se liší asi o 8 % a nikdo zatím neví proč (co zbývá vysvětlit). Sklon žebříku stojí na 6. příčce.
- Obecná teorie relativity popisuje rozpínání vesmíru správně. Prošla každou zkouškou, kterou se kdy podařilo udělat. Jenže temná energie je pořád skoro neznámá, a právě temná energie rozpínání zrychluje. Einsteinova konstanta, 1917; znovu v roce 1998.
✋ Zkus si to — natáhni duhu
Nejdřív rozlož trochu světla. Nakloň CD pod lampou, až po něm přeběhne duha; jeho drobné drážky dělají totéž co hranol ve spektrografu. Stará žárovka s vláknem dá hladký, nepřerušený pruh. Zářivka dá stejný pruh, ze kterého vystupuje několik jasných proužků. Stará sytě oranžová (nízkotlaká sodíková) pouliční lampa nacpe skoro všechno své světlo do jednoho úzkého proužku.
A teď jednu natáhni. Nakresli fixou na širokou gumičku řadu čar s různě velkými mezerami, třeba podle vzoru dole, a natáhni ji.
Kam to vede dál. Přetoč to rozpínání dost daleko zpátky a všechno bylo blíž, hustší a teplejší. Zní to, jako by to dokazovalo, že vesmír měl začátek. Samo o sobě to nedokazuje. Rozpínající se vesmír vůbec bez začátku byl skoro 20 let vážným soupeřem. Rozhodnou to až další 2 důkazy.
🤔 Promysli to: „To světlo je prostě unavené“
V roce 1929, v roce Hubbleova článku, navrhl Fritz Zwicky jiné vysvětlení: nic se nevzdaluje. Světlo, které letělo miliony let, cestou ztratí kousek své energie, a světlo s menší energií je červenější. Čím vzdálenější galaxie, tím delší cesta a tím červenější světlo. Než mu odpovíš, chvíli se zamysli nad těmito otázkami.
- Co mu odpovíš, v jedné či dvou větách?
- Umíš to, co říkáš, doložit, nebo jen opakuješ, co ti někdo řekl? Kterou část si můžeš ověřit vlastníma očima?
- Máš něco z této stránky vyzkoušené, duhu na CD, gumičku? Co to ukazuje a co ne?
- Přesvědčilo by ho to? A co by přesvědčilo tebe, kdyby tvůj dalekohled uměl změřit jen barvu?
- Odpoví dalším argumentem. Co pak?
Jeho argumenty ve zkratce a tvoje odpovědi
U každého argumentu: jaká je tvoje odpověď a jak dalece se dá doložit? Tady není žádný důkaz na dosah ze zahrady; Kde hledat jmenuje měření, která to rozhodla.
- Unavené světlo dává tím červenější světlo, čím z větší dálky přichází, přesně jak to vidíš. Nic se pohybovat nemusí.
Kde hledat
Rudý posuv dávají obě myšlenky; liší se jinde. V rozpínajícím se vesmíru vypadá povrch vzdálené galaxie tmavší, než unavené světlo dovoluje, a to tím víc, čím větší má rudý posuv; měření ukazuje, že tmavší opravdu je. Kde hledat: L. M. Lubin a A. Sandage, Astronomical Journal 122 (2001), 1084.
- Tvůj rozpínající se vesmír je starý 2 miliardy let. Země je starší. To nemůže být pravda.
Kde hledat
Jeho nejsilnější argument, a v čísle měl pravdu. Stáří Země se zjišťuje z jejích hornin: uran v nich se pomalu mění na olovo, tempem změřeným v laboratoři, takže čím víc olova je vedle uranu, tím déle už se mění. Do roku 1947 to dalo Zemi asi 3,35 miliardy let a v roce 1956 dalo olovo v meteoritech, které vznikly současně se Zemí, 4,55 miliardy. Špatně byly vzdálenosti, ne rozpínání. Jakmile Baade opravil měřítko cefeid a omyl s oblaky plynu považovanými za hvězdy se napravil, stáří přerostlo stáří Země a starší už zůstalo. Kde hledat: 6. příčka a A. Sandage, Astrophysical Journal 127 (1958), 513; Země: A. Holmes, Nature 159 (1947), 127–128, a C. Patterson, Geochimica et Cosmochimica Acta 10 (1956), 230–237.
- Nikdy nevidíš, že by se galaxie pohnula. Vidíš barvu a říkáš jí rychlost.
Kde hledat
Pravda, a dá se to vyzkoušet. Jestli se prostor roztahuje, jdou vzdálené hodiny při pohledu odsud pomaleji, přesně o tolik, o kolik je jejich světlo zčervenalé; unavené světlo nezpomalí nic. Vybuchující hvězdy jsou takové hodiny: zjasní se a pohasnou za známý počet dní. Těm vzdáleným to trvá déle, přesně o tolik, kolik říká roztahování. Kde hledat: G. Goldhaber a kol., Astrophysical Journal 558 (2001), 359.
- Vesmír, který má začátek, není věda. Byl odjakživa takový, jaký je teď.
Kde hledat
Poctivý postoj, a dá se ověřit: vesmír, který byl odjakživa stejný, by neměl mít žádnou zbylou záři z horkého začátku a kdysi dávno by měl vypadat stejně jako teď. Tu záři má, mikrovlny z roku 1965, a družice COBE změřila, že jejich spektrum je dokonalá záře něčeho, co bylo kdysi horké. Kde hledat: J. C. Mather a kol., Astrophysical Journal 420 (1994), 439.
Podívej se zpátky na své odpovědi. V roce 1929 bylo unavené světlo rozumná myšlenka a jeden z jejích argumentů, stáří, byl lepší než cokoli, co měla druhá strana. Rozhodla to měření, která tehdy nikdo udělat nemohl: tmavší povrchy, pomalejší hodiny, záře ze začátku. Žádné z nich se nedá udělat ze zahrady, takže tady, na rozdíl od 1. příčky, odpověď stojí na důvěře v měření, která si můžeš přečíst, ale ne zopakovat: poctivá otázka je, komu věřit a proč. Mít pravdu není totéž co přesvědčit, a ve věci stáří byla 20 let přesvědčivější ta strana, která se mýlila.
Pramen
F. Zwicky, Proceedings of the National Academy of Sciences 15 (1929), 773–779.