Mléčná dráha
Naše galaxie: pomalu se otáčející město pár set miliard hvězd, tak široké, že ho světlo přelétá asi 87 000 let. Skoro každá hvězda, kterou kdy uvidíš vlastníma očima, bydlí uvnitř — a za tmavé noci uvidíš i celý zbytek, z boku, jako pruh mlhy.
Mléčná dráha kousek po kousku
- Co to je
- Spirální galaxie s příčkou: plochý disk hvězd, plynu a prachu, který drží pohromadě gravitace. Slunce ho oběhne jednou asi za 230 milionů let — když jsme tu byli naposledy, dinosauři se teprve objevili.
- Střed
- Zářivá zlatá příčka nabitá starými hvězdami a úplně uprostřed Sagittarius A* — černá díra, která má 4,297 milionu hmotností Slunce. Hvězdy, které jsou jí nejblíž, kolem ní svištějí jako komety kolem Slunce.
- Ramena
- Jasná spirální ramena nejsou samostatné proudy hvězd — jsou to dopravní zácpy, místa, kde se hvězdy, plyn a prach při oběhu nahromadí. Právě tam se rodí nové hvězdy, a proto ramena jiskří mladými modrými hvězdami a růžovými oblaky, ve kterých hvězdy vznikají, jako je Velká mlhovina v Orionu nebo Orlí mlhovina.
- Kde bydlíme
- Celá sluneční soustava — Slunce, planety, komety, sondy a všechno ostatní — leží v rameni Orionu, odbočce mezi dvěma hlavními rameny, 27 000 světelných let od středu. Klidné předměstí: daleko od přeplněného středu a mezi rušnými rameny.
- Prach a oblaka
- Mezi hvězdami plují obrovská oblaka plynu a prachu. Některá, jako Uhelný pytel, jsou temná a zakryjí všechno za sebou; jiná svítí zevnitř, protože se v nich rozsvěcují nové hvězdy.
- Když hvězdy umírají
- Krabí mlhovina a pozůstatky Tychonovy a Keplerovy supernovy jsou trosky vybuchlých hvězd. Takové výbuchy rozptylují suroviny, ze kterých se staví nové planety — i suroviny, ze kterých jsi ty.
- Sousedé
- Kolem naší Galaxie obíhají menší galaxie tak, jako měsíce obíhají planetu. Největší z nich, Velký Magellanův oblak, je možná teprve na svém prvním průletu a je tak blízko, že v roce 1987 bylo jednu z jeho hvězd vidět vybuchnout pouhým okem.
Proč vypadá jako pruh, a ne jako spirála
Každý obrázek spirální galaxie je obrázek něčí jiné galaxie, viděné zvenku. My jsme uvnitř té naší, o kousek dál než v půlce cesty od středu a skoro přesně v rovině disku. Když se díváš podél disku, vidíš hvězdy naskládané za hvězdami na desítky tisíc světelných let — a to je ten pruh. Když se díváš z disku ven, jsi skrz něj už za pár set světelných let a obloha zřídne.
Co doopravdy uvidíš: žádnou zářící barevnou řeku. Měkký, nestejnoměrný pruh bledého světla, nejjasnější směrem ke Střelci, s tmavými trhlinami tam, kde výhled zaclání prach. Potřebuješ noc bez Měsíce pořádně daleko od městských světel a dvacet minut bez obrazovky, aby si oči stihly zvyknout. Z města neuvidíš vůbec nic — a může za to městské světlo, ne tvoje oči.
Od našeho ramene k halu
Od našeho vlastního ramene dovnitř ke středu a ven k halu, které to celé obklopuje:
Co v ní je kromě hvězd
Oblaka, ve kterých se rodí nové hvězdy, trosky těch starých, které vybuchly, těsné uzlíky hvězd, které vznikly společně, a pruhy prachu tak husté, že zakryjí úplně všechno za sebou. Na několik z nich dosáhne triedr nebo malý hvězdářský dalekohled — a některé, třeba Plejády nebo Velká mlhovina v Orionu, jsou vyloženě snadné.
Naši sousedé
Jedna velká sousedka si to k nám míří: Andromeda. Srazit se můžeme za několik miliard let; šance, že se to stane do deseti miliard let, je zhruba půl na půl. Skoro žádné hvězdy se nesrazí, protože jsou od sebe příliš daleko, a obě galaxie se pomalu slijí v jednu.
Jak někdo pozná tvar něčeho, uvnitř čeho sám je