Všechno, co je. Všechna měření ukazují zpátky k horkému, hustému začátku před 13,79 miliardy let, i když co se na tom začátku stalo, nikdo neví. Vesmír se pořád zvětšuje a ta část, na kterou vidíme, má okraj — ne proto, že by tam vesmír končil, ale proto, že světlo z dálky za ním k nám ještě nestihlo dorazit.
Vesmír si nikdo představit neumí. Co si představit jde, je řada kroků: Země je koule, kterou by šlo obejít za pár let. Měsíc je třicet Zemí daleko. Slunce je čtyřistakrát dál než Měsíc. Nejbližší hvězda je čtvrt milionukrát dál než Slunce. Naše galaxie je asi 87 000 světelných let široká — a galaxií jsou stovky miliard. Každý krok je skutečné měření, které někdo udělal, když stál na tom předchozím.
Všechno bylo kdysi namačkané do něčeho nepředstavitelně horkého a hustého a od té doby se to rozpíná a chladne. Není to dohad — dokládají to tři na sobě nezávislé důkazy a jeden z nich, zbytkové teplo, našli dva lidé, kteří ho nehledali.
Obyčejná hmota — každá hvězda, planeta, člověk i kámen — je asi pět dílů ze sta. Asi čtvrtina je temná hmota, která má gravitaci a nic jiného, co bychom uměli zachytit. Zbytek, zhruba dvě třetiny, je temná energie, která rozpínání zrychluje a které vůbec nikdo nerozumí.
Hvězdy tak husté, že by lžička jejich hmoty vážila jako hora. Galaxie, která je prstenem, s prázdnou mezerou kolem jádra. Dvě galaxie uprostřed srážky. Hvězda, která se nejspíš zhroutila do černé díry a zhasla, bez supernovy.