proměnná typu Mira · hvězda, která mizí a zase se vrací
Mira a Slunce — srovnání
Červený obr, který pulzuje s periodou zhruba 332 dní. Mění se přitom z hvězdy snadno viditelné pouhým okem na hvězdu, kterou bez dalekohledu zdaleka nezahlédneš.
Mira a Slunce — velikost
Mira je zhruba 350× širší než Slunce.
Mira a Slunce — hmotnost
Mira má zhruba 1¼× větší hmotnost než Slunce.
Mira a Slunce — teplota
Mira má na povrchu teplotu 2 645 °C. Povrch Slunce má teplotu 5 499 °C.
Mira — co stojí za to vědět
Vidíš obraz starý asi 300 let.
Co to je
Červený obr na konci života, tak nafouklý, že kdyby seděl na místě Slunce, spolkl by Mars. Zhruba za 332 dní se nadechne a vydechne a jeho jas přitom zeslábne a zase zesílí i několiksetnásobně.
Jak to víme: Čtyři staletí, kdy lidé noc co noc zapisovali, jak jasná se zdá, dávají křivku, která se opakuje — a výkyv v té křivce je obrovský: když se hvězda nafoukne a vychladne, v její vnější atmosféře vznikají molekuly a spolknou velkou část jejího viditelného světla, a když se smrskne a ohřeje, zase se rozpadnou.
Hvězda, která tam občas není
Jasnost kolísá zhruba od 2,0 magnitudy v maximu po 10,1 magnitudy v minimu.
Táhne za sebou ohon
Objevil ho GALEX v roce 2007; ohon se táhne přes 2 stupně oblohy — 10,47 světelného roku při vzdálenosti, kterou tu používáme (asi 300 světelných let) — a nese materiál, který hvězda ztratila zhruba za posledních 26 000 let.
Jak to víme: Ten pruh svítí jenom v dalekém ultrafialovém světle, které se na zem nikdy nedostane — zadrží ho vzduch. Byl potřeba dalekohled nad atmosférou, který fotí v barvě, jakou žádné oko nemá, aby uviděl něco, co se za hvězdou viditelnou pouhým okem táhlo celou tu dobu.
Jméno a příběh
David Fabricius ji uviděl v roce 1596, sledoval, jak slábne, a myslel si, že chytil novu. Když se v roce 1609 vrátila, měl v ruce něco, pro co nikdo neměl slovo: hvězdu, která ani nesvítí stále, ani nezmizela. Hevelius jí dal jméno Mira, „ta podivuhodná“, a po ní se jmenuje celá skupina.
ObserveTheSky vzniká s láskou pro všechny, kdo se dívají na oblohu.
Fakta o planetách a dráhy podle veřejných dat NASA/JPL.
Vesmírné agentury: NASA a ESA — veřejné snímky a data.
Písma: Fredoka & Nunito (Google Fonts).
Inspirace: NASA, ESA a všichni, kdo se dívají na noční oblohu.
Mapa Země: NASA Earth Observatory, Blue Marble: Next Generation (Reto Stöckli, NASA GSFC); zesvětlili jsme ji pro obrazovku, aby moře vypadalo jako moře — nic jsme nepřidali ani neubrali.
Země v noci: NASA Earth Observatory, Earth at Night (Black Marble) 2016, z dat přístroje VIIRS (pásmo den–noc) na družici Suomi NPP.
Mapa Měsíce: NASA Scientific Visualization Studio, CGI Moon Kit, z dat sondy Lunar Reconnaissance Orbiter.
Mapa Marsu: USGS Astrogeology Science Center, Mars Viking Global Color Mosaic, z dat sond NASA Viking Orbiter.
Mapa Merkuru: Applied Coherent Technology Corporation a tým sondy MESSENGER (NASA, Johns Hopkins Applied Physics Laboratory, Arizona State University, Carnegie Institution of Washington), vydal USGS Astrogeology Science Center.
Mapa Venuše: USGS Astrogeology Science Center, Venus Magellan Global C3-MDIR Synthetic Color Mosaic, z radarových dat sondy NASA Magellan (PDS Geosciences Node). Je to radar, ne fotografie: ukazuje horninu pod mraky, kterou žádné oko nevidí.
Mapa Io: USGS Astrogeology Science Center, Io Galileo SSI Global Color Merge Mosaic, z dat sondy NASA Galileo (Planetary Data System). Jsou to nepravé barvy: odstíny jsou zesílené, aby byly vidět sopky, a skutečný povrch je bledší a tlumenější.
Mapa Europy: USGS Astrogeology Science Center, Europa Voyager — Galileo SSI Global Mosaic, z dat sond NASA Voyager a Galileo (Planetary Data System). Mozaika je černobílá — barevná verze neexistuje — takže Europa je tu šedá; ve skutečnosti je povrch bledě bílý s okrovými pruhy.
Mapa Ganymedu: USGS Astrogeology Science Center, Ganymede Voyager — Galileo SSI Global Mosaic, z dat sond NASA Voyager a Galileo (Planetary Data System). Mozaika je černobílá — barevná verze neexistuje — takže Ganymed je tu šedý; ve skutečnosti je povrch nahnědle šedý se světlejšími rýhovanými pruhy.
Mapa Kallisto: USGS Astrogeology Science Center, Callisto Voyager — Galileo SSI Global Mosaic, z dat sond NASA Voyager a Galileo (Planetary Data System). Mozaika je černobílá — barevná verze neexistuje — takže Kallisto je tu šedá; ve skutečnosti je povrch tmavě hnědošedý, samý kráter, a tam, kde dopady odkryly led, jsou světlejší místa.
Mapa Enceladu: USGS Astrogeology Science Center, Enceladus Cassini Global Mosaic 110m, z dat sondy NASA Cassini — požadované uvedení zdroje: Cassini Team, Jet Propulsion Laboratory a Space Science Institute. Mozaika je černobílá a má zvýšený kontrast, aby byly vidět praskliny a krátery, takže Enceladus je tu středně šedý; ve skutečnosti je zářivě bílý — skoro čistý vodní led a nejodrazivější těleso sluneční soustavy.
Mapa Ceres: USGS Astrogeology Science Center, Ceres Dawn FC Global Mosaic 140m, z dat kamery sondy NASA Dawn — požadované uvedení zdroje: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA. Mozaika je černobílá a tóny jsou vyrovnané, aby byly vidět detaily, takže Ceres je tu světlejší, než ve skutečnosti je: povrch je tmavý asi jako čerstvý asfalt. Světlé skvrny v kráteru Occator ale opravdové jsou — je to sůl, kterou tam nechala voda.
Mapa Pluta: USGS Astrogeology Science Center, Pluto New Horizons LORRI/MVIC Global Mosaic 300m (červenec 2017), z dat sondy NASA New Horizons. Volné dílo. Mozaika je černobílá — mapa vznikla černobíle a skutečná barva Pluta je karamelově hnědá. New Horizons kolem Pluta jen prolétla a nezůstala na oběžné dráze, takže strana, kolem které letěla, je ostrá a odvrácená strana je méně podrobná. Úplný jih byl v zimní tmě a nikdo ho nevyfotil, proto je tu jednobarevně šedý.
Mapa Tritonu: USGS Astrogeology Science Center, Triton Voyager 2 Global Color Mosaic 600m, sestavil Lunar and Planetary Institute z dat sondy Voyager 2 (NASA/JPL) — požadované uvedení zdroje: Lunar and Planetary Institute, NASA, Jet Propulsion Laboratory a Paula Schenka. Volné dílo. Voyager 2 viděl jen jih a střed Tritonu; sever byl v zimní tmě a nikdo ho nikdy nevyfotil, proto je tu jednobarevný, v průměrné barvě zbytku povrchu.
Sopky na Io: polohy z USGS Gazetteer of Planetary Nomenclature (IAU); které sopky jsou trvale činné a že září při zatmění, podle Davies, Perry, Williams, Veeder a Nelson, The Planetary Science Journal (2024), CC BY 4.0.
Mapa Slunce: s laskavým svolením NASA/SDO a vědeckých týmů AIA, EVE a HMI. Snímky přístroje HMI v bílém světle z jedné otáčky Slunce, duben a květen 2024, složené do mapy celého povrchu. Volné dílo. Je šedá, protože sluneční světlo je bílé.
Sluneční koróna a protuberance: NASA/Keegan Barber, fotografie úplného zatmění Slunce 8. dubna 2024 z Dallasu v Texasu.
Obrázek Sagittarius A*: EHT Collaboration, snímek Dalekohledu horizontu událostí (Event Horizon Telescope) z roku 2022, přes ESO (CC BY 4.0).
Obrázek M87*, černé díry v srdci galaxie M87: EHT Collaboration, snímek Dalekohledu horizontu událostí (Event Horizon Telescope) z roku 2019, přes ESO (CC BY 4.0).
Infračervený snímek hvězd kolem Sagittarius A*: ESO, VLT/NACO, 2002 (CC BY 4.0).
Tvary těles Phobos, Deimos, Vesta, Bennu, Didymos, Dimorphos, komety Wild 2 a Halleyovy komety: tvarové modely z vesmírných misí, všechny jsou volná díla — Vesta z 3D modelů NASA, ostatní z archivu NASA Planetary Data System: R. W. Gaskell (Phobos); P. C. Thomas (Deimos); NASA VTAD (Vesta); NASA/OSIRIS-REx, M. G. Daly, O. S. Barnouin, R. C. Espiritu, D. S. Lauretta (Bennu); NASA/Johns Hopkins APL (Didymos, Dimorphos); T. Farnham, M. Duxbury, J.-Y. Li (Wild 2); P. Stooke (Halleyova kometa). Každý zjednodušený asi na 5 000 trojúhelníků.
Tvar Ryugu: ISAS/JAXA, podle Watanabe et al. 2019. Zjednodušený asi na 5 000 trojúhelníků.
Tvar komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko: ESA/Rosetta/NAVCAM (CC BY-SA 3.0 IGO). Zjednodušená kopie na tomto webu je sdílená pod stejnou licencí.
Tvary kosmických lodí a sond: modely z NASA 3D Resources, volné dílo — Mezinárodní vesmírná stanice a sondy Voyager od NASA/Michael D. Carbajal, Hubble od NASA VTAD, Parker Solar Probe od NASA/Matthew J. Garcia, Cassini od NASA/JPL (Solar System Simulator, M. Oberle), Vesmírný dalekohled Jamese Webba od NASA/Christopher R. Meaney. Zjednodušené na několik tisíc trojúhelníků.
Zlatá deska Voyageru: fotografie obalu desky, s laskavým svolením NASA/JPL-Caltech.
Tvary galaxií ve Vesmíru: nakreslené podle zveřejněných měření — přehled S4G (Salo et al. 2015, ApJS 219, 4), THINGS (de Blok et al. 2008), Courteau et al. 2011 (Andromeda), Kam et al. 2015 a Regan & Vogel 1994 (Galaxie v Trojúhelníku), Davis et al. 2012 (spirální ramena).
Tvar Velkého Magellanova oblaku ve Vesmíru: podle fotografie Zdeňka Bardona/ESO (CC BY 4.0), vložené do jeho změřeného nakloněného disku.
Tvar galaxie v Andromedě ve Vesmíru: podle mozaiky přehlídky Local Group Survey, Local Group Survey Team a T.A. Rector (University of Alaska Anchorage), přes NOIRLab (CC BY 4.0), vložené do jejího změřeného nakloněného disku.
Tvar galaxie v Trojúhelníku ve Vesmíru: podle mozaiky přehlídky Local Group Survey, Local Group Survey Team a T.A. Rector (University of Alaska Anchorage), přes NOIRLab (CC BY 4.0), vložené do jejího změřeného nakloněného disku.
Tvar Bodeovy galaxie ve Vesmíru: podle snímku M81 a M82, T.A. Rector (University of Alaska Anchorage) a NOIRLab/NSF/AURA (CC BY 4.0), vloženého do jejího změřeného nakloněného disku.
Tvar galaxie Vír ve Vesmíru: podle snímku M51, K. Rhode, M. Young a WIYN/NOIRLab/NSF/AURA (CC BY 4.0), vloženého do jejího změřeného nakloněného disku.
Tvar galaxie Větrník ve Vesmíru: podle snímku M101, George Jacoby, Bruce Bohannan, Mark Hanna/NOIRLab/NSF/AURA (CC BY 4.0), vloženého do jejího změřeného nakloněného disku.
Tvar galaxie Ohňostroj ve Vesmíru: podle snímku NGC 6946, KPNO/NOIRLab/NSF/AURA/T.A. Rector (University of Alaska Anchorage)/H. Schweiker (WIYN) (CC BY 4.0), vloženého do jejího změřeného nakloněného disku.
Fotografie galaxie Sombrero ve Vesmíru, jak ji vidíme ze Země: ESO/IDA/Danish 1.5 m/R. Gendler a J.-E. Ovaldsen (CC BY 4.0).
Fotografie galaxie Doutník ve Vesmíru při pohledu ze směru od Země: podle snímku M81 a M82, T.A. Rector (University of Alaska Anchorage) a NOIRLab/NSF/AURA (CC BY 4.0).
Hvězdokupy ve Vesmíru: kde jsou hvězdy Plejád a Jesliček na obloze, z katalogu UCAC4 (US Naval Observatory), volné dílo. Jak daleko před středem nebo za ním každá leží, je model.
Sloupy stvoření ve Vesmíru: 3D model od NASA a STScI (Leah Hustak, Ralf Crawford, STScI), volné dílo podle pravidel STScI, zjednodušený asi na 7 500 trojúhelníků.
Dráhy hvězd S2, S29, S38 a S55 kolem Sagittarius A*: GRAVITY Collaboration 2022, A&A 657, L12, tabulka B.1 (CC BY 4.0).
Mladé hvězdy ve Sloupech stvoření: polohy z databáze SIMBAD, kterou provozuje CDS ve Štrasburku ve Francii.
Soustavy exoplanet ve Vesmíru: tento web využívá NASA Exoplanet Archive, který provozuje California Institute of Technology na základě smlouvy s NASA v rámci Exoplanet Exploration Program. Čísla každé planety jsou v databázi připsaná článku, ze kterého pocházejí.
Proud trpasličí galaxie ve Střelci ve Vesmíru: podle simulace Vasiliev, Belokurov & Erkal 2021 (MNRAS 501, 2279), její současný stav na Zenodu (záznam 4038141), CC BY 4.0 — 8 000 z jejích 200 000 částic, které v ní představují hvězdy.
Galaxie Tykadla ve Vesmíru: tvar je obkreslený ze snímku Legacy Surveys (Legacy Surveys / D. Lang (Perimeter Institute), CC BY 4.0); hloubka, kterou nikdo změřit neumí, je model podle Karl et al. 2010 (ApJL 715, L88).